„Benvenuti a Napoli all'aeroporto Capodichino“, ohlásila po přistání letuška. Srdce mi tlouklo, s velkým vzrušením jsem vnímala tu úplně jinou atmosféru, ten ruch, tu překrásnou milovanou řeč... V té době byla má italština na úrovni „jakž takž“. Bez větších problémů jsem se doptala na zastávku autobusu, který mě dovezl na Piazza Garibaldi nedaleko „mého“ hotelu. Bylo dopoledne a pokoj ještě nebyl připravený. Velmi milý recepční mi pomohl a já si mohla nechat kufr v jakémsi kumbálu za recepcí. Check-in byl domluven na 14. hodinu. Měla jsem skoro čtyři hodiny volna. Tak vzhůru do ulic..!
Piazza Garibaldi je frekventované obrovské náměstí obklopené spoustou hotelů, restaurací, barů a pizzerií. Na jeho konci stojí hlavní vlakové nádraží, stazione centrale. Připadala jsem si opravdu jak ve snu.... Vyťukala jsem telefonní číslo mojí maminky: „Mami, já jsem v Neapoli!!! Nemůžu tomu uvěřit!!!“ Emoce byly k nezastavení, husí kůži jsem měla snad všude. Pozorovala jsem s úžasem lidi v živém hovoru, jejich gestikulaci, poslouchala neapolštinu, kterou jsem vůbec nepobírala. Kráčela jsem po chodníku nazdařbůh – prostě někam. Najednou jsem se ocitla na trhu. „Gamberi! Vongole! Pesce fresche!“, vykřikoval prodavač u pultu s velkými nádobami plnými různých mořských potvor, které jsem do té doby nikdy neviděla. U dalšího pultu zelenina, dál oblečení, boty.... Zastavila jsem se u stánku s CD. „Compro questo CD di Biagio Antonacci“ – za 3€ - no nekupte to! Už jsem cédéčko ukládala do tašky, když prodavač se svým kumpánem všechno zboží fofrem balili a odnášeli do domu. Všeobecně tam najednou nastal divný ruch a zmatek. Pak jsem pochopila – trhem procházeli carabiníci. Jasně, CD byly kopie na černo vypálené... V nedalekém kostele jsem se pak na chvíli zastavila a nechala se unášet dosud nepoznanou atmosférou italské mše... Odpoledne příjezdového dne jsem mapovala třídu Corso Umberto a nakukovala do obchodů. Večeře v nedaleké pizzerii byla skvělou tečkou. Pověstnou třešničku na dortu v podobě pozvání na kávu od číšníka, který mi velmi laskavě pizzu rozkrájel, jsem odmítla.
Druhý den mě čekaly Pompeje. Circumvesuviana mě dovezla na stanici Pompei-scavi. Slovíčko „scavi“ jsem do té doby neznala. Byl leden a to aby se člověk v areál u skoro bál – téměř nikde nikdo (na rozdíl od letní sezóny). Díky mapě jsem měla šanci se ve vykopávkách orientovat. Basilika, Casa del Fauno, Casa del Menandro, Anfiteatro, Terme... Při návratu k vlaku jsem se zastavila v autogrilu u Fóra (přímo v areálu) na kávu a vynikající sfogliatellu. A co neslyším – milou češtinu. Díky českým turistům jsem už za pár minut utíkala na vlak, abych ještě stihla v Neapoli doběhnout do přístavu a podívat se, jak jezdí trajekty na Capri.
Třetí den v 9.30 jsem nastupovala na trajekt na molu Beverello. Seděla jsem úplně vpředu a s úžasem v očích sledovala, jak se pohádkový ostrov přibližuje. Z Marina Grande jsem vyjela do městečka Capri autobusem a podle ne moc podrobné mapky zamířila do Augustových zahrad. Tajil se mi dech.... Via Krupp, výhled na moře, výhled na faragliony... Stála jsem tam jako socha a z očí mi tekly slzy (stejně jako teď, když to píšu). Mystické prožitky se nezapomínají... Zanedlouho však mystický zážitek vystřídal docela velký stres.
Díky emočnímu rozpoložení jsem přestala sledovat čas i cestu a v úzkých uličkách jsem zakufrovala. K trajektu do Neapole jsem pak pěšky a intuitivně doběhla doslova s jazykem na vestě minutu před odplutím…ufff. Poslední den se chýlil ke konci. Tak ještě rychle na Corso Umberto něco málo nakoupit a vyzkoušet ještě jednu pizzerii. Následující brzké ráno jsem se jen modlila, aby autobus na letiště opravdu jel. Všechno klaplo. S blížícím se odletem mě přepadl obrovský smutek a oči se mi opět zalily slzami. Touha vrátit se gradovala... Tak tedy: „Arrivederci Napoli, speriamo alla prossima!“
Uplynulo 6 let... 70 km od Neapole působím v letní sezóně jako delegátka a do milovaného města doprovázím skupiny turistů. A nejen tam – i do Pompejí, na Vesuv, na Capri, na Amalfináské pobřeží a do Sorrenta. O rok později opět. Po dalších dvou letech znovu... Mimo letní sezónu pak jezdím poznávací a adventní zájezdy: Neapol, Pompeje, Vesuv, Caserta, Salerno. Ten úžasný dětský sen se mi splnil. Chaotické, magické, živé, pulsující a absolutně jedinečné město s úžasnými lidmi, od kterých se můžeme učit „opravdově žít“ - takový svět ve světě – je mojí obrovskou láskou, srdeční záležitostí, jejíž kořeny sahají možná hluboko do minulosti...
VIDĚT NEAPOL A ZEMŘÍT? NE! VIDĚT NEAPOL A VRÁTIT SE!