Vážení příznivci cestování,
vzhledem k okolnostem, jenž v nedávné době nastaly, a které omezily možnosti cestování, jsme se rozhodli vytvořit pro vás rubriku Di Cuore, zaměřující se na vyprávění o Itálii. Chceme tím vyjádřit solidaritu a úctu této zemi, která je celosvětovou pandemií velmi silně zasažena. Naše cestovní kancelář má k Itálii velmi blízko, neboť většina produktů poznávacích zájezdů směřovala právě do této země. Taktéž sem v rámci zimních a letních linek vozili naše autobusy klienty na jejich dovolenou.
Nikdo nedokáže odhadnout, jak dlouho tato situace potrvá. Pevně věříme, že virus a s ním spojený strach brzy pominou a budeme se moci opět vydat na cesty. Do té doby zůstaneme s Itálií alespoň ve vzpomínkách. Oslovili jsme několik našich průvodců a požádali je, aby pro vás napsali nějaký svůj zážitek, hezkou vzpomínku, ať už pracovní, či soukromou, kterou mají právě na Itálii. Nejsou to žurnalisté, jsou to lidé, kteří se do této země rádi vrací a velmi jim záleží na tom, aby na ni nebylo zanevřeno.
Věříme, že se hranice brzy otevřou, Itálie se vzchopí a opět nás se svojí grácií přivítá zpět. Forza Italia!
Příběh z Kalábrie
Svoji vzpomínku jsem se rozhodla věnovat regionu Kalábrie, ke kterému mám nejbližší vztah, neboť právě zde jsem se naučila italsky, seznámila se s jejich kulturou, naučila se vařit některá italská jídla a střídavě tu žila po dobu dvou let. Celý můj „italský život“ začal před dvanácti lety, kdy jsme se s mojí kamarádkou rozhodly odjet na dovolenou do Itálie. Nezáleželo kam, hlavní požadavek byl, aby to v místě žilo…. bary, diskotéky, obchůdky... Navštívily jsme pobočku jedné cestovní kanceláře, kde nám byl nabídnut pobyt ve městě Santa Marie del Cedro. Jednalo se o dvanáct dní v apartmánu s velkou terasou, pár metrů od moře.
„Prosím vás, žije to tam?“ zeptala se kamarádka.„Tam to právě žije hodně“ odpověděla prodejkyně.Tak jsme okamžitě podepsaly smlouvu, na místě zaplatily a za tři dny vyrážely na cestu, těšící se na mnohá dobrodružství.První dojem byl fantastický. Pravda, cesta autobusem byla dlouhá, ale k vidění byla značná část Itálie, což byl skutečný zážitek. Například, když projíždíte krajem Basilicata. Na jedné straně historické vesničky a města vystavěná na kopcích, takže je nelze přehlédnout. Na straně druhé obrovská pohoří, tak velká, že když chcete vidět až na jejich vrchol, musíte se řádně zaklonit. Jeli jsme dlouho po dálnici, kde nebylo takřka nic k vidění, dále jsme projížděli docela dlouhým tunelem, a když jsme z něj vyjeli, rozprostřelo se před námi město Praia al Mare a překrásný ostrov Dino. Svým způsobem to byl trochu šok, když se ze tmy najednou vynoříte v místě připomínající ráj. Zní to asi trochu nadneseně, ale tehdy mi to tak opravdu připadalo.
Vše bylo super, ubytování, čisté moře, z něhož se nám naskytl výhled na obrovské hory…..ale jeden nešvár se nám tam vetřel. V Kalábrii to skutečně žije, ale v srpnu, nikoli začátkem června. Takže diskotéky zavřené, v barech jsme seděly samy, navíc na nás prapodivně hleděli, když jsme si řekly o další skleničku vína. Takže jsme večery začaly trávit hezky ve dvou na naší terásce, což bylo prima, ale po třech večerech už jsme si neměly moc o čem povídat. „Hele, máme dost jídla i vína, nepozveme ty starší paní večer k nám? Se s námi bavily a byly celkem fajn“ navrhla jsem kamarádce. Ta souhlasila a doporučila ještě jeden starší manželský pár. Ten večer jsme si všichni báječně užili, byla velká legrace a nám vůbec nevadilo, že trávíme čas s lidmi, kteří jsou ve věku našich rodičů a prarodičů. Ačkoli při vší upřímnosti jsme od dovolené očekávaly trochu větší romantiku. Jenže co dál? Nemůžeme je k nám přece tahat každý večer, zas až tak zábavné nejsme.
A tak další večer jsme se šly jen tak projít s tím, že si dáme někde skleničku a pak půjdeme asi spát. „Víš, Dany, je to tady hrozně krásný, to moře, hory, starý historický městečka všude kolem……ale už se sem nikdy nevrátím,“ řekla jsem rozhodně, nic netušící, že asi za deset minut potkám člověka, kvůli kterému se sem budu vracet ještě další dva roky. Asi za měsíc od tohoto dne, kdy už byla s mým italským princem ruka v rukávě, nás rodina jeho kamaráda pozvala na oběd. V té době jsme spolu mluvili ještě anglicky. S italštinou jsem byla někde v osmé lekci Italštiny pro samouky. Slovní zásobu jsem nějakou měla, ale hovořila jsem pouze v přítomném čase, takže na duchaplnou konverzaci to se mnou opravdu nebylo. Oběda se měli zúčastnit ještě další kamarádi, takže se počítalo zhruba s dvaceti lidmi. Předem jsem věděla, že kromě jednoho kamaráda tam nikdo anglicky absolutně neumí, ale nevěděla jsem, že po obědě bude muset ta moje láska do práce, a že mě tam nechá samotnou na pospas vlastnímu osudu. „Odvez mě domů, na pláž nebo někam, co tady budu sama dělat?“ zoufale jsem žadonila.
„Sama tu nebudeš, aspoň se rozmluvíš. Osvaldo tě pak odveze domů,“ dal mi pusu a odjel. Opravdu odjel? Sakra, to jsem přesně chtěla! Zapálila jsem si cigaretu a přemýšlela, co teď. Brečet nebudu, to opravdu ne. Mohla bych se omluvit, odejít na toaletu a zdrhnout, ale kam? Široko daleko nebyla skoro civilizace. Seděla jsem, snažila se tvářit mile a pokoušela se předvídat, co bude následovat. V těchto případech bývají většinou scénáře dva. Buď se najde nějaký nebožák, který na sebe vezme břemeno tlumočníka a po zbytek času toho bude litovat, neboť si tím zničí celé odpoledne, anebo před vás postaví jídlo a pití, abyste se alespoň něčím zabavili. Jak jsem se tak toulala ve svých myšlenkách, přistoupila ke mně paní domu:„ Zpíváš ráda?“ zeptala se. Mlčky jsem přikývla hlavou. „ Znáš italský písničky?“„ Některé ano, ale neznám moc slova“.„ Nevadí,“ odpověděla, něco řekla svému muži a odešli do domu. Za chvíli se oba vrátili, on nesl magnetofon a ona několik papírů, které všem rozdala. Když se dostaly i ke mně, pochopila jsem, že se jedná o texty písní. Náhle se z magnetofonu ozvala Felicità, všichni jsme se ujali textu a bez ostychu začali zpívat…….a zpívali jsme další dvě hodiny. Takže z plánované katastrofy se nakonec vyklubalo bezvadné odpoledne. Paní domu jsem za vše srdečně poděkovala, se všemi se rozloučila a požádala italsky Osvalda, zda by mě odvezl domů. Celou cestu jsme pak konverzovali, samozřejmě v přítomném čase, občas i za pomoci znakové řeči.
Tento příběh jsem si vybavila v době, kdy po facebooku běhala videa Italů v karanténě, kterak stojí na svých balkonech, hrají na hudební nástroje a zpívají, čímž si vzájemně projevovali solidaritu a snažili se tak ulehčit těžké době. Své tehdejší „zoufalství“ si samozřejmě netroufám srovnávat s tíživou situací, která nyní v Itálii vládne, ale ráda bych vyzdvihla jejich konání, které je v mých očích obdivuhodné. Většina lidí momentálně podléhá velké skepsi, plánuje, kalkuluje, tápe, stěžuje si, čímž si dělá život ještě těžší. Italové si v tom naopak snaží najít to dobré. Ostatně, kdy se někomu podaří sejít se na balkóně se svými sousedy, vytáhnout instrumenty, zpívat a tančit? Až vám bude někdy úzko, zkuste si zazpívat, očividně to pomáhá. A rada na závěr přímo ode mě: Když vám přijde návštěva a nebudete vědět co s ní, vyndejte magič a zachráníte se.