Disneyland v Paříži

Francie patří bezpochyby k jedné z nejnavštěvovanějších zemí Evropy, ať už kvůli elegantní Paříži, která bývá zároveň považována za jedno z nejromantičtějších měst světa, nebo díky harmonické oblasti Provance, či tajuplné Normandii a Bretani, příjemnému relaxu u Azurového pobřeží nebo horské turistice či zimním sportům ve francouzských Alpách, jímž dominuje nejvyšší vrchol Evropy Mont Blanc.

Mimo jiné se pyšní obsáhlou historií, světoznámými osobnostmi a širokou škálou umění. Vzniklo tu mnoho uměleckých směrů: románské a gotické umění, klasicismus, surrealismus, či impresionismus… Najdete tu četná románská opatství, např. opatský kostel ve Fontenay v Burgundsku, gotické katedrály - Notre-Dame a Sainte-Chapelle v Paříži, honosné zámky – Versailles, Fontainebleau nebo zámky na Loiře. Pozoruhodné jsou rovněž venkovské krajiny inspirující mnohé impresionistické malíře. Velmi inspirativní byla i samotná Paříž a to nejen pro výtvarné umělce a filmaře, ale rovněž pro spisovatelé. Jedním z nich byl Émile Zola, který většinu ze svých děl zasadil do prostředí Paříže 19. století a čtenářům odhaluje společenskou krutost, rychlý vzestup a ještě rychlejší pád. A nešetří nikoho, honorace se v jeho dílech topí ve stejné špíně jako spodina. K jeho současníkům patřil například Guy de Maupassant, který byl romanopiscem, povídkářem a dramatikem, ale rovněž velkým odpůrce Eiffelovi věže. Pravidelně vysedával v kavárně ve věži, protože dle jeho názoru to bylo jediné útočiště ve městě, kde se na ni nemusel dívat.

Vraťme se ovšem zpět k Zolovi a k jednomu z jeho nejznámějších děl, kterým byl román Břicho Paříže, který se odehrával na tržišti, kde stojí dnes nákupní centrum Les Halles. Jeho součástí byl tzv. dvůr zázraků, místo, vyskytující se i v románu Angelika a Chrám Matky boží v Paříži, představující pařížské podsvětí, kam nesahala ani moc krále. Žili tu nejchudší obyvatelé města, kteří kradli nebo žebrali a získané peníze pak v noci utráceli po barech. Dříve tu byl hřbitov, kde se nacházel i tzv. „hřbitov neviňátek“, kde bylo uloženo více než 2.000 000 mrtvých těl. Právě sem byly totiž sváženy ostatky z 19 okolních kostelů, několik desítek tisíc obětí moru, tisíce obětí z Bartolomějské noci a další. Na hřbitov neviňátek odkládaly matky novorozence, o které se nemohly starat. Po zániku hřbitova byly ostatky převezeny do místních katakomb, které se tím pádem staly největší kostnicí světa. Toto tajemné podsvětí známe z románu Viktora Huga, neboť se tudy pohyboval Jean Valjean.

Období 19. století však nebylo jen o literatuře, ale taktéž o malířství, architektuře a hudbě. Tehdy začal vznikat francouzský šanson v podobě, kterou známe dnes. Bylo to doba, kdy na třídě Champs – Élysées vznikali kavárničky a majitelé zvali zpěváky a zpěvačky, aby přilákali více hostů. V tu dobu se taktéž místní bohéma přestěhovala na Montmartre a začali zde vznikat kabarety.

Šanson byl velmi oblíbený žánr, neboť se nesl v duchu obscénních, vulgárních textů, obsahující prvky nacionalizmu a anarchizmu. Jednou z nejznámější šansoniérek, a to nejen v Paříži, ale po celém světě byla Edith Piaf, jejíž texty byly romantické, plné štěstí, lásky, ale taktéž smutku a zklamání. A právě patetičnost jejího pěveckého výkonu dala písním jedinečný styl. Neměla lehký život, jako dítě byla slepá, matka se jí vzdala ve prospěch vlastní kariéry pouliční zpěvačky, takže ji nějaký čas vychovávala babička a pak se jí ujal otec, s nímž od sedmi let cestovala a za jeho vystoupení vybírala peníze. Byl to právě on, kdo ji naučil zpívat a ona po čase zjistila, že se její zpěv divákům líbí.

Jak je vidět, Paříž není jen o Eiffelově věži, Notre Damu nebo Louveru, najdete tu spoustu jiných zajímavostí a pozoruhodných lidských příběhů, které inspirovaly mnohé umělce k vytvoření jedinečných uměleckých artefaktů